týpkovo

můj kousek internetu pro vás

Amerika ist nicht wunderbar

Tenhle článek už toho má hodně za sebou. Straší mě tu rozepsaný od začátku července. Ve fázi přípravy se původně jmenoval „Konec první třetiny se blíží“. Po nějaký době jsem mu změnil pracovní název na „Blíží se konec první půlky“. A teď by se snad nejvíc hodil název „Finišujeme“. I když ne tak úplně, do čtvrtýho září ještě pár týdnů zbývá.

Celý léto jsem psaní zanedbával. Nic zaznamenáníhodnýho se totiž pořádně nedělo. Sklouznuli jsme do stereotypu, i když samozřejmě stereotyp v cizí zemi je trochu jinej, než když ho člověk zažívá ve svý domovině. Proto mě pořád napadaj další a další myšlenky a postřehy, o který bych se s váma chtěl podělit. Poctivě si je zapisuju a teď jsem konečně našel čas je poskládat dohromady do jednoho celku a vypustit je na světlo světa. A jelikož se přeci jen za ten měsíc a půl pár věcí událo, rozdělím svoje výlevy na dvě části, aby se vám to líp vstřebávalo. První z nich právě čtete a dozvíte se v ní něco z mých zážitků a mýho běžnýho života. Druhá část bude následovat zanedlouho (doufám) a bude obsahovat především osobní postřehy ze života na Cape Cod obecně. Něco ve stylu závěrečných odstavců mýho předchozího „díla“. Konec řečí, pusťme se do části první.

Nejdřív ze všeho chci vám všem poděkovat za všechny reakce, který jste mi po mých předchozích literárních experimentech vysílali všema možnýma kanálama. Překvapilo mě, jak pozitivně moje zápisky přijímáte. A co si budeme povídat, jeden z hlavních důvodů, proč tyhle články píšu, jsou reakce. Každej autor čehokoli je rád za odezvu. Stejně tak i já. A tak i dál pište, žádná reakce nebude přehlídnuta.

Kromě toho i tady opakuju výzvu: kdo chcete najít ve svý schránce pohled z Massachusetts, pište na facebook, SMS (český číslo je pořád stejný, moje americký je +1 (508)292-4110) nebo na můj mail jirkapo [zavináč] gmail [tečka] com. Tímto se zároveň omlouvám všem, kteří pohled očekávaj – zatím jsem se k tomu nedostal, a tak nemusíte každý den nedočkavě kontrolovat schránku :-) Psaní pohledů je ale na mým seznamu „to do“ hned na druhym místě – za tím, co právě teď dělám, tedy napsáním článku. Už mám nakoupeny jak pohledy, tak známky. Zatím tedy jen pro ty, kterým budu psát automaticky (babičky, tetičky, bývalý i současný lásky…znáte to ;-)) a ty, co se přihlásili na facebooku.

Teď tedy ale už vážně k tomu, proč jste si tenhle předlouhej text otevřeli.

V parku pracujou hlavně Bulhaři, my a Rusové. Mimoto je tam pár Kyrgyzů, Kazachů a možná ještě nějaký další národy tam vítr přivál. A samozřejmě Amíci, ti ale zastávaj „sofistikovanější“ pozice, na špinavou práci jsme tu my. Některý Bulhaři a Rusáci mě fascinujou. Práci flákaj a anglicky uměj ještě hůř, než já německy, tedy skoro vůbec. Neuměj odpovídat ani na základní otázky, holky se často jen hihňaj. Obdivuju ale jejich odvahu se sem vydat a neumět ani otevřít správně emericky pusu. Moc si to nedokážu představit, já sám mám problém tu občas fungovat, a to moje angličtina není zas tak úplně špatná.


Minule jsem psal o místních policajtech. Našel se i hodný příslušník, se kterým byla docela zábava

Práce je celý léto pořád stejná, pořád myjeme dětem nohy. Těžko takovou vopičárnu vydržet dva týdny, natož víc než dva měsíce. Naštěstí se občas naskytne možnost „střídat“, tedy nestát celý den jen u jedný atrakce, ale chodit po parku, dávat pauzy a dělat to, co je zrovna potřeba. Třeba plejt plevel, jako jsem dělal předevčírem :-S Den pak uteče o něco rychlejc a já osobně si aspoň přijdu o něco užitečnější.


Pro představu jedno ze starších uspořádání parku, musím časem udělat nějakou hezčí fotku

Pracovní podmínky se několikrát změnily. Na počátku byl manažer. Steve bylo jméno jeho. Dalo se s ním mluvit, byl většinou hodně v pohodě, ale postupem času začal mít svoje špatný nálady. Ze dne na den najednou zmizel a od tý doby jsme ho neviděli. Škoda ho, držel jakž takž disciplínu, většinou s ním byla sranda a několikrát jen tak večer přišel k nám ke stolu, kde sedáváme každý večer, a přinesl několik krabic piva. Slyšel jsem několik různých odůvodnění jeho odchodu, takže těžko soudit, co bylo důvodem skutečným, jistý ale je, že prostě odjel domů. Bez rozloučení. Parchant jeden :-)

Následnýho velení se ujal Stevův nadřízený, spolumajitel parku Joe. S ním už taková sranda nebyla, vlastně s ním není sranda vůbec. Ale příliš jsme ho nevídali, svým zástupcem jmenoval kolegu Honzu, který se tak stal formálně-neformálním velitelem. Ať si říká kdo chce co chce (a že si kdo chce co chce říká), nemyslím si, že to bylo špatný rozhodnutí. Je mi jasný, že pravděpodobně i Honza bude tyhle řádky ze zvědavosti číst a hledat zmínku o sobě ( ;-) ), takže bych byl nerad, aby to vypadalo jako řiťoalpinismus, ale prostě podle mě patří k lidem, který používaj mozek a tu práci dělá dobře. Bohužel, rizikem týhle pozice je, že si v ní nejde neudělat nepřátele. Vždycky se najde někdo, komu se nebudou líbit přidělený služby nebo jeho příkazy. To je ale holt riziko práce s lidma.

Bohužel ale kolegům chyběla v průběhu léta tvrdá ruka. Morálka v parku klesala, pravidla upadaly v zapomnění, někteří se ani neobtěžovali pracovat. Honza není z těch, kteří by chodili a každýho prasili. Asi to ani nemá v popisu práce. A Joe to ještě přiživoval tím, že všechno viděl a nic neříkal. A to prostě v lidech musí vzbudit dojem, že je to v pořádku. That’s just the way people think. Takže ze spousty atrakcí se v průběhu každýho dne, po uplynutí ranního entuziazmu, stala samoobsluha, zatímco pracovník někde kecal, hrál vojebal nebo si čet. Samozřejmě děti samy od sebe dodržovat pravidla nebudou, a tak na některých atrakcích občas vznikla džungle. Jenže takhle to samozřejmě nemohlo jít do nekonečna. Návštěvníci si stěžovali, Joeovi došla trpělivost. Bohužel to vyřešil tím nejhorším možným způsobem. A tak bez jakýhokoli upozornění za náma jednoho nedávnýho rána dorazila bulharská morální policie – vopičák z druhýho nafukovacího parku, a ten začal vyžadovat striktní dodržování pravidel. Aby toho nebylo málo, objevily se i pravidla, který nám nikdy nikdo předtím neřek – a tak musely jít sluchátka z uší, holky místo spodního dílu plavek musely nasadit kraťasy, nesmíme sedět… No a korunu tomu nasadil večer Mike, šéf druhýho nafukovacího parku (a šéf ranního bulharskýho vopičáka), který nám dost nevybíravě oznámil, že prohřešky se budou nekompromisně trestat vyhazovem. Najednou z nás je parta otroků, která nejen že dělá práci, která způsobuje hromadnou sebevraždu mozkových buněk z důvodu jejich nevyužití, ale ještě navíc se u toho nesmí (s nadsázkou) ani křivě podívat nebo špatně pohnout. Naštěstí je tohle záležitost posledních dní, a jelikož už toho opravdu nemáme moc před sebou, nějak to doklepem. Na pracovním nadšení nám to ale rozhodně nepřidalo.

Ještě k výše zmíněnýmu. Využiju možnost se tu vyjádřit. Ani mně se nelíbilo, jak někteří kolegové zvlčili. Mohlo by mi to mít jedno, ale prostě můj názor je, že by jakýkoli pracoviště mělo mít nějakou štábní kulturu. A bez dozoru se těžko dodržuje. Já sám jsem se jí dodržovat snažil (moje blbost, žádný výhody mi z toho neplynuly, kromě dobrýho pocitu…z toho ale ženu a děti nenakrmim, že jo), ale chápu, že práce to je na hlavu a bylo těžký udržovat koncentraci a nějaký rozumný pracovní nasazení. A tak si postupem času všichni začali dělat, co chtěli. Ani já nebyl dokonalej, nechci si hrát na svatýho. Navíc, jak jsem psal, Joe všechno viděl a mlčel. A to byla právě ta chyba. Já mu ani tak nezazlívám, že se rozhodnul vyžadovat ve svym parku dodržování pravidel. Hodně se mi ale nelíbí, jakým způsobem se toho rozhodnul docílit. Z ničeho nic tvrdě udeřit, bez jakýhokoli předchozího upozornění, mi nepřijde fér, ani jako dobrý rozhodnutí. Akorát nám všem tu práci ještě víc zhnusil. A spolu s prací i sebe a Mika, který nám to všechno takovým hezkým a milým způsobem podal. Ale nenaděláme nic, musíme sklapnout podpatky a poslouchat. Nebo…

…nebo to vyřešit jako někteří z našich kolegů. Část jich odjela za lepším na Floridu, další mají v plánu se odebrat do jiných končin USA. Obdivuju jejich odvahu, já bych se asi na poslední tři týdny nesebral a neodjel. Další možností je najít si jinou práci tady. I toho pár mých kolegů využilo. Já už ale na to všechno kašlu, o moc víc tu nikde stejně nevydělám, a tak jen přijímám všechny možnosti přivýdělků, který mi spadnou do klína. V každym případě vím, čemu bych se měl vyvarovat a jak se chovat v případě, že bych se ještě někdy v nějakym poblouznění smyslů rozhodnul vrátit do USA za prací. Aspoň v tomhle ohledu je mi tahle zkušenost v něčem dobrá. Letos to už nějak doklepu a příště bych to udělal všechno jinak a líp. Jak, o tom možná v některym z příštích článků.

Posuňme se teď k jiným aspektům mýho (našeho) života v Emérice.


Takovýhle počasí tu bohužel není výjimka

Životní standard se oproti minulýmu zápisu trochu zlepšil. Ale opravdu jen trochu. Mně do pokoje přibylo pár užitečných věcí, třeba dorazila o malinko větší lednice, mrkvolinka a dokonce i televize. Tu jsem ale zapnul jen jednou, užil si půlhodinovou teleshoppingovou reklamu na mixér a zas to vypnul. Nemám chuť na to čučet. Dění na obrazovce těch pár kanálů, který chytáme, je mi totiž celkem protivný, všichni tam jsou uječený, spokojený, nadšený, friendly, happy a cool. Prostě jako lidi v USA obecně, jen je to ještě trochu víc přibravený.

Já jako asi jediný Čech bydlím za 80 dolarů za týden, i to je docela ranec. Ostatní platěj dokonce 100. Ale ani já, ani ostatní nemáme k dispozici kuchyň. Třeba přes ulici se dá bydlet levněji a luxusněji. S kuchyní, pořádným internetem a lepšim prostředím. Ale na to, že se můžem stěhovat a nejsme vázaný na tohle ubytování, jsme přišli až poměrně pozdě a nikomu se už nikam nechce, tak to tu nějak doklepeme.

Do mý části motelovýho „komplexu“ aspoň dorazil internet. Problém je, že abych měl aspoň nějakou šanci ho chytit, musím otevřením dveří vpustit trochu hmyzu, ležet v posteli, zaujmout specifickou polohu a doufat. A nebo vylézt ven, ani to ale není zárukou úspěchu. Bez internetu už žít nemůžu, přiznávám. Dávkuju si ho tu ale daleko míň, než doma. Snad mi to vydrží i po návratu a budu tak schopnej trávit čas i jinak než u svýho stolu čučením do PC. Poslední dobou mi to přerostlo přes hlavu a tak trochu jsem doufal, že se to tu odnaučím. Tak uvidíme, s jakým se to setká úspěchem.

Mým (a nejen mým) dobrým společníkem je tu kolo. Jeho koupi jsem plánoval už v Čechách. Je to jediný způsob, jak se tu rozumně dopravovat do obchodů, do města a vůbec všude. Téměř všichni letní pracovníci tu bicykl pořídili. Mně to trochu trvalo, jelikož jsem nechtěl kupovat vraky posbíraný ze skládky, jako ostatní. Nechtěl jsem se totiž na dvou kolech jen dopravovat z místa A do místa B, ale i na něm trávit část volnýho času – v plánu, který s mi zatím docela daří dodržovat, bylo jezdit po okolí a taky se trochu věnovat geocachingu (mimochodem, o geocachingu v USA plánuju samostatnej článek). Koupit tady ale za rozumný peníze nějaký aspoň trošku funkční stroj byl docela složitej úkol. Svoje první kolo (značky Kolo) jsem pořídil v Kmartu za nějakých 110 dolarů. Bohužel se mi ale začalo rozpadat pod zadkem už po ujetí asi dvou kilometrů. A tak jsem ho druhý den jel vrátit. Pořádně se ani neptali, co je s ním špatně, na uvolněnou šlapku jsem tak ukázal spíš z vlastní vůle. Šest kilometrů z Kmartu jsem tak šel zase pěšky. Moje nekonečná honba za novým kolem mohla začít nanovo. Nakonec jsem si pro něj došel do deset kilometrů vzdálenýho obchodu. Tam jsem za 105 dolarů pořídil svýho modráka i se zámkem. Za dva litry v českejch samozřejmě člověk nemůže očekávat žádnou kvalitu. Po měsíci mi to všechno vrže, skřípe, rezaví a drhne, ale pořád se tomu kola tak nějak točej, a tak se budu modlit, že se budou točit ještě necelý čtyři týdny. Pak se ho pokusím někde střelit a získat tak zpět aspoň pár dolarů.

Další dlouhej proces byl najít vhodný tarif na mobil. Nabídka předplacených tarifů je tu šílená, hlavně pro Evropana, co chce používat svůj telefon a nedej bože na něm zprovoznit internet, a to bez toho, aby zaplatil majlant. Všechno je tu nastavený tak, aby z člověka vytřískali co nejvíc peněz. Svoje původní plány na internet v mobilu jsem tak nakonec opustil a pořídil si čistě volací a psací tarif Pay As You Go. Platím sice i za přijatou zprávu, ale příliš to tu nepoužívám, takže mi to stačí. Za pár dní skočím do T-Mobilu a změním si na poslední měsíc tarif na neomezený datový za $ 60, abychom byli s Evčou při cestování mobilní.

Ke hledání mobilního tarifu se váže i příhoda, na kterou Evča už přes měsíc čeká, jelikož jsem jí slíbil, že jí napíšu až do článku. Taky tady jí máš :-) Přišel jsem takhle ke stánku místního T-Mobilu, jestli mi místní zřízenec může nabídnout nějaký řešení podle mých potřeb. Bez zeptání na potřeby mi ukázal prstem na jeden z nejdražších tarifů. 50 dolarů za neomezený volání, psaní a internet (100 mega nejvyšší rychlostí). No nekup to. Jako cena na naše poměry OK, ale prostě tady bych to nevyužil. A tak jsem mu řek, že to pro mě není, že je to na mě drahý. Po těhle slovech se ten hnusnej hamburgrožrout bez jedinýho slova otočil a odešel. Bláhově jsem si myslel, že mi jde pro nějakej leták, aby mi mohl předvést jinou skvělou nabídku. Ale když jsem čekal minutu, dvě a on pořád čuměl do mobilu nebo kecal s nějakym kámošem, došlo mi, že se na mě prostě a jednoduše vy…víte co. Nemohl jsem tomu věřit. On zas nemohl věřit tomu, že když se po několika minutách poprve podíval mým směrem, já tam ještě stál a čekal na něj. Pořád mi totiž nedošlo, co se vlastně stalo, nevěřil jsem tomu, že mě uprostřed věty, kterou mě ani nenechal dopovědět, nechal bejt a prostě od nezajímavýho zákazníka zdrhnul. S takovym přístupem jsem se v životě nesetkal, jak by řekli právníci, bylo to pro mě bezprecedentní, a tak to můj mozek nedokázal tak jednoduše vstřebat. Kopnul bych ho do tý jeho vyžraný zadnice. Fuj, to jsem se zas naštval, a to už je to víc než měsíc zpět :-) Nakonec mi stejně vyšel nejlíp T-Mobile, ale pro tarif jsem si nakonec šel do jiný pobočky. A to ještě hodně nerad, po týhle zkušenosti.

No, pojďme zpět. Čemu jsem naopak oproti kolu a tarifu nevěnoval příliš pozornosti, bylo hledání druhý práce. Jak se říká, bez práce nejsou doláče, bohužel jsem ale chodil (a pořád chodím) z parku tak vyšťavenej, znechucenej a navíc v takovou blbou dobu, že už jsem si nedokázal představit se realizovat někde jinde. Byla to chyba, realizovat jsem se měl. Aspoň bych snížil dluh, který si tímhle slavným létem vytvářím (o tom níž).

Občas mi ale něco spadlo samo do klína, a tak třeba jezdím (jezdil jsem?) tu a tam s výše zmíněným Joem dělat rozvážky atrakcí. Mají totiž i půjčovnu, a tak když někdo chce svýmu malýmu tlusťouškovi udělat hepy brzdéééj, objedná si nějakou skákačku nebo klouzačku, my mu jí přivezem a nafouknem a děti maj o zábavu postaráno. Díky týhle značně nepravidelný práci mám pár černobílých papírků navíc a ještě k tomu se podívám po okolí.

Kromě Joea jsem se zalíbil (nevím, jestli ke svýmu štěstí nebo ke svý smůle) v předchozím článku zmíněný Debbie, a tak mám každou sobotu vyhrazenou pro uklízení jejího domu, který pronajímá dovolenkářům. Žádný terno to rozhodně není, ale vydělám si za pár hodin víc, než kdybych strávil celý den v parku. Náročný je to hlavně psychicky, ale o tom někdy jindy.

O odstavec výš jsem zmínil finanční stránku. Je hodně brzo na to celkově to rekapitulovat – přeci jen, pořád mě čekaj ještě skoro čtyři týdny a pak další tři cestovací. Ale kolem peněz se tu točí všechno a bohužel jsou to vždycky neveselý úvahy. Nepůjdu příliš do detailů, ale prostě můj (a nejen můj, ale nás všech) zisk bude na konci tohohle zázračnýho léta téměř jistě v pěticiferných číslech a nebude začínat jedničkou, ani dvojkou. Bohužel, bude potřeba před to číslo napsat ještě znamínko minus. Prostě něco je špatně. Všude je účastníkům pracovních programů slibováno, jak si vydělaj na náklady, cestování a ještě si přivezou hadry, elektroniku, tvrdou měnu a přijedou ověšený zlatýma řetězama. Nic z toho se nekoná, já přivezu jen a jen dluhy. Možná kdybych ze sebe sedřel prací kůži, dokázal bych se dostat na nulu, ale na to prostě nemám a asi bych brzo padnul.

V průběhu července nám přišla nadějně vyhlížející zpráva z Czech-usu (agentura, přes kterou tu jsme). Doufal jsem, že se třeba věci posunou k lepšímu. Bohužel, nadějný nakonec byl jen předmět emailu. Oznamovali nám s velkou slávou, že nám zaměstnavatel zvednul plat oproti tomu, co původně bylo ve smlouvě. Neskutečné! Opravdu? Jaké překvapení, hlavně, když už jsme tuhle změnu registrovali několik týdnů na našich výplatních šekách. O agentuře Czech-us by se vůbec dalo napsat pár pěkných věcí, bohužel jsem ale s nima podepsal smlouvu, na jejímž základě by mě asi mohli rovnou zastřelit, kdybych se proti nim křivě vyjádřil. Takže příště to zkusíme jinak a lépe. Lépe s jinou agenturou.

Ještě jedna zmínka na téma peníze. Původně nám bylo slíbeno 8 dolarů na hodinu a 12 za přesčasy. Moje propočty financí tak vypadaly po započtení příplatků za overtimes docela pozitivně. Bohužel, 12 dolarů jsme na výplatnici neviděli, ani když jsme měli přesčasů na rozdávání (výjimečně). A teď vymyslete způsob, jak přimět zaměstnavatele k tomu, aby zaplatil to, co nám bylo slíbeno. To je oříšek. Když se totiž člověk ozve, pravděpodobně se spravedlnosti nedočká. A pokud dočká, tak nejspíš za cenu toho, že bude mít přesně tolik hodin, aby neměl jedinou přes čas. Takže vlastně ve finále zase na prd. Riskněte to, že jo… A agentuře to napsat nejde, jelikož by to dopadlo naprosto stejně. Takže musíme zase držet hubu a krok, protože nám prostě nic jinýho nezbývá. Možná by stálo za to se ozvat až na konci, kdy nám už žádný hodiny nebudou moct vzít.

Co se týče trávení volnýho času, nemám vlastně ani moc, co bych napsal. Naše okolí je díra, moc vyžití tu není. Nebo jsme ho zatím neobjevili. Já osobně jsem byl s českýma kolegama na baseballovym zápase, chystáme se zrovna zítra na Whale Watching. Nevím, jak to přeložit, snad plavba za velrybama, nebo doslova pozorování velryb? O tom ale až příště, až budu moct sdělit dojmy. Občas někdo vyjede do nějakýho většího města, ať už do těch lokálních, nebo do Bostonu nebo dokonce New Yorku, Já třeba letos asi Boston vůbec nenavštívím. Sice jsem zván kolegama, ale šetřím každej dolar, a tak si ho asi odpustím. I když nerad.


Návštěva baseballu – jedna z mála akcí, který jsme tu zažili. Vstupný bylo dobrovolný…

Jinak jezdím na kole, občas sebou plácnu na pláži. Jedinou spásou mi bývaly večerní posezení u grilu, postupně mi ale kolegové zlenivěli a místo sezení u grilu polehávají večer v posteli, takže se mi často stává, že přijdu k prázdnýmu stolu. Občas se koná nějaká multi-kulti párty, já tu ale nemám příliš potřebu pít, tak se sice občas zúčastním, ale jen pokecám, vyfotím pár fotek a jdu rozumně spát.


Západ slunce na severním pobřeží Capu při jednom z mých výletů

Když už jsem se dotknul zdejší společnosti, musím říct, že přes počáteční obavy jsem tu nakonec mezi Čechy potkal pár lidí, o nichž si můžu říct, že jsem rád, že jsem je poznal. Nedá se to říct o každém, osobní problémy tu ale já nemám s nikým, mluvit se tu dá se všema. Se zástupci jiných národů (Bulhaři, Rusáci, Litevci, Kazaši, Kyrgyzové a další) tak nějak koexistuju, respektuju je, ale životní kamarády si mezi nima asi nenajdu. Nejblíž mám k Litevcům, jelikož okupujou několik pokojů kolem mě a jeden teď zrovna chrápe na vedlejší posteli. Jsou to docela chytrý a v pohodě lidi, spolubydlící možná za mnou někdy přijede do ČR a my pak s Evčou pojedem někdy na oplátku k Baltu.


Část naší pracovní party při večeři, kterou nám zorganizovali šéfové.

V tuhle chvíli je asi nejvyšší čas pomalu napsat poslední tečku za větou. Ne, že by nebylo už o čem psát, ale sedm stránek ve Wordu je sedm stránek ve Wordu, málokdo asi najde odvahu se to číst. A navíc si chci nechat ještě obsah pro další plánovaný články. A tak vám děkuju za pozornost a přeju příjemný zbytek českýho léta. Musím říct, že vám ho docela závidím…

4 thoughts on “Amerika ist nicht wunderbar
  • Eva napsal:

    s tim T-mobilem se ti teda nedivim, že si to nemohl vstřebat…asi bych tam stála dodnes a čekala, kdy mi pán nabídne něco výhodnějšího;-)…u nás, ačkoliv to neni nejlevnější, tak se na pobočkách můžou přetrhnout. Ale prostě jak řikáš – je to jiná mentalita…jinak článek jsem s napětím dočetla do konce, i když většinu informací dávno vim:-) a doufám, že brzo přijde další, baví mě to číst:-)

  • Tyna napsal:

    No hurá, už jsem se bála, že další pokračování nebude a všechny zážitky budeš vyprávět až osobně, což by se asi za jedno grilování (pokud ho ještě pořád plánuješ) stihnout nedalo. Zníš trochu rezignovaně, ale je to celkem pochopitelný. Nicméně máš před sebou mnohem nadějnější vyhlídky a já doufám, že se ti to všechno nakonec vydaří :-) drž se a těším se na další zápisky :-)

  • mamka napsal:

    No jo, synku, je to bída. Ale nevěš hlavu, kamaráde (…tunel před námi…), příští rok bys mohl zkusit něco jednak blíž a jednak s lepším finančním skóre a ještě si přijdou na své tvoje chuťové buňky. Zato šedé buňky mozkové však nejspíš dál budou páchat sebevraždu z důvodu jejich nevyužití :-) Ten termín mě moc zaujal :-) Ale o tom až doma. Tak ti zatím jen posílám pozdrav, protože asi není nic, co bych ti mohla sdělit, abys to nevěděl od Evičky ;))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *