týpkovo

můj kousek internetu pro vás

Den 2.: Za adrenalinem na břeh Erijského jezera

Sobota 8. září 2012: Žádný flákání se nepřipouští, program máme nabitý téměř každý den. Po včerejších Niagárách jsme se přemístili na nocleh do Clevelandu, odkud jsme to měli už jen něco málo přes hodinku do obřího zábavního parku Cedar Point, který leží na ostrově u města Sandusky v Ohiu.

Probuzení v king-size bed v Hiltonu bylo pro mě po dlouhý době první opravdu příjemný ráno. Až se mi první vteřiny nechtělo věřit, že se mi to jen nezdá. Ale nezdálo. A tak jsme mohli vyrazit na naprosto luxusní snídaňovej bufet. Každej jsme si naložili postupně tři chody – slaný, sladký a ovocný. Bylo nám dobře, ale do dvanácti jsme museli vyklidit pole, a tak jsme ještě vyzkoušeli bazén, zabalili a pomalu nechávali Cleveland za zády. Řídila Evča, já jsem psal svůj včerejší výplod na blog.


Aby všichni věděli, kde je náš domov :-)

Zanedlouho jsme se mohli znovu přesvědčit o tom, že Evča umí skvěle plánovat. Park vybrala opravdu luxusní a nám bylo jasný, že něco málo přes osm hodin, který jsme na něj měli, bude sakra málo. Jako milovníci adrenalinu jsme tu byli jak ryby ve vodě a běhali jsme od atrakce k atrakci, abychom toho stihli co nejvíc. Kolotoče, centrifugy a podobný klasiky jsme vynechávali, protože nám přišly moc nudný. Horských drah tu bylo tolik, že za plný sezóny může být problém je za den všechny stihnout projít. My jsme ale naštěstí dorazili už mimo sezónu, a tak obrovský labyrinty ze zábradlí, který za plnýho vytížení usměrňujou frontu, byly prázdný a my jsme tak čekávali maximálně pár minut.


Výhled na panorama parku. This is gonna be awesome!


Moje nejoblíbenější. Zrychlení na 120 mil na hodinu během okamžiku vás zatlačí do sedadla.


Stará klasická dřevěná horská dráha. Drkotalo to na ní jak na českých silnících.

Ušetřím vás popisu jednotlivých atrakcí a podobných detailů. Chci jen říct (hlavně svým kolegům z W&T), že sám jsem celé léto v zábavním parku strávil, ale výraz „zábavní park“ je dost relativní. Tenhle byl opravdu „ósm“, pracovat bych ale nechtěl ani tady. My jsme celý den myli nohy, zdejší zřízenci zas jen mačkali čudlíky a ptali se návštěvníků, jaký to bylo. Odpovědí jim téměř vždy byl nadšenej křik. A musím podotknout, že zaslouženej. Pro mě to byla první zkušenost s podobným velkým zábavním parkem a troufám si říct, že něco takovýho jen tak nenavštívím. Některý atrakce získaly v průběhu let i různý ocenění a horská dráha Millenium Force dokonce snad opakovaně získala cenu jako nejlepší horská dráha na světě. K tomu všemu přidejte výhled na Erijské jezero z těch vyšších atrakcí, poměrně levný vstup (my jsme platili v přepočtu něco málo přes tisícovku, za což si na Matějský tak maximálně párkrát zajezdíte na autodromu a ruskym kole) a další příjemný detaily, jako večerní osvětlení atrakcí, a nelze jinak než dát palec nahoru. Malou skvrnou z našeho pohledu byly jen silně nastřelený ceny jídla a pití, ale z pohledu Američana se jednalo jen o malinko vyšší průměr. My jsme ale radši trochu hladověli (nebo aspoň já), než platit víc než stovku za párek v rohlíku :-)


PowerTower – dvě vystřelovací věže, dvě padací.


Jdete si takhle po chodníku a najednou kolem vás prosviští lidi hlavou dolu…


Jednou jsi dole jednou nahoře…

Na poslední horský dráze jsme se svezli před desátou, pak jsme sedli do auta a jako cíl zadali víc než 2,5 tisíce kilometrů vzdálený ostrov Key West na Floridě – nejjižnější bod USA. Čeká nás cesta přes celý Spojený státy. Bude to záhul, ale za necelý dva dny jsme tam a po cestě zažijeme taky trochu toho americkýho vnitrozemí, projedeme městy, který známe jenom podle názvů a trochu proženem to naše GMC :-)

V sobotu už jsme stihli jen ujet asi 200 kilometrů, nakoupit ve Walmartu pár drobností, zjistit, že cheese a hranolky z Mekáče chutnají v USA stejně jako u nás a nakonec zakotvit na dálničním odpočívadle. Tady jsme sklopili sedačky, věci z kufru hodili dopředu, nafoukli karimatky a uložili se do zavazadlovýho prostoru k spánku.

Vážně myšlená otázka na závěr: mohl byste mi někdo vysvětlit, proč polovina lidí zvedá na horských drahách ruce? Je to pak pro ně větší extáze? Nebo snad chtěj vypadat kůl na fotkách? Já jsem na tom nic úžasnýho neshledal…


Asi nikdy (kromě cesty v letadle) jsem za 17 vteřin neurazil takovou vzdálenost

One thought on “Den 2.: Za adrenalinem na břeh Erijského jezera

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *