Můj americký sen…se zatím nekoná

29.6.2012 teepec.cz Work and Travel USA, 8

Rozhodně jsem do USA nepřijel zbohatnout. Nejoptimističtější odhady počítaly s tím, že se mi vrátí všechny výdaje, a to i včetně těch na zářijovou cestovní část. Hodně rychle jsem ale procitnul a zjistil, že ani to se zřejmě konat nebude. Zatím to vypadá, že můj pobyt bude hodně drahou a málo luxusní dovolenou. Ale zároveň taky cennou zkušeností. O prvních dnech na místě a o procitnutí z amerického snu bude druhý ze série amerických článků, tentokrát trochu pesimisticky naladěný. Udělejte si něco k pití a pohodlně se usaďte, protože jak vidíte, tohle bude na dlouho.

Začnu tam, kde jsem minule skončil. Sedím v autobuse směr poloostrov Cape Cod v Massachusetts a nevím, co mě čeká. Přijíždím do hlavního města státu Rhode Island, Providence (vlastně jsem se až po týdnu dozvěděl, že Rhode Island je stát a Providence je jeho hlavní město…opět suchá šáme – čtenáři předchozího článku vědí, co to znamená). Tady mě čekal přestup. Respektive tedy výstup a znova nástup do stejného autobusu, který mezitím jen odjel na parkoviště na odpočinek. Taky mu tam mezitím vypnuli Wi-Fi…asi se jim nelíbilo, že jsem jim cestou z NYC dělal moc velký traffic :-) Jízdenku jsem měl koupenou do Barnstablu, což je město kousek od mýho cílovýho místa, nicméně cestou jsem zjistil, že by se mi víc hodilo jet až na konečnou, tedy o stanici dál. Stačilo říct řidičce, ta se na mě podívala svýma mateřskýma očima a řekla, ať si sednu a jedu dál, že nemusím ani nic platit.

Po příjezdu do Hyannisu jsem jen vzal kufr a běžel k nejbližšímu taxíku, jelikož čas mě pořádně tlačil. Do šesti měl být v kanceláři můj big boss, u nějž jsem se měl hlásit. Na místo jsem dorazil asi tak 5:58 pm, oči navrch hlavy. Bláhově jsem si totiž myslel, že pro Američany čas něco znamená. Manažer si ale někde jezdil po okolí, nikdo nevěděl, kde je a já nevěděl, co dělat. Kontakt na ostatní Čechy jsem neměl, nikoho tu neznal, nevěděl jsem, kde se mám hlásit. Zaslechl jsem jen něco o nějaký Debbie, ale vůbec jsem netušil, kde jí hledat, co má umět, ani jestli vlastně vůbec existuje a jen jsem si ji nevymyslel. Po desítkách minut detektivní práce a pobíhání s třiadvacetikilovym kufrem a šestikilovym batohem po okolí se mi podařilo zjistit, že Debbie opravdu existuje a že má na starosti ubytování. Potkal jsem jejího manžela, ten mi na ní dal číslo. Za těžký prachy jsem na něj zavolal a podařilo se mi domluvit, že se v osm sejdeme.

Mezitím jsem tu potkal partu Litevců, se kterýma jsem se dal rychle dohromady a kteří mě pomohli překonat prvotní nesnáze. Vše se k lepšímu obracelo. A že to byl vážně dobrej pocit po tom, co jsem pár desítek minut nevěděl, jestli nebudu spát na ulici. Začalo se pít, což se po chvíli ukázalo jako dobrá strategie pro porozumění Debbie. Byl jsem na to upozorněn už svýma novýma kamarádama a záhy jsem si to ověřil – Debbie je zvláštní tvor. Těžko se to popisuje. Vypadá jako by byla permanentně pod vlivem něčeho návykovýho. Všichni tu o ní říkaj, že je prostě divná. Svým způsobem jo. Moje štěstí je, že já jsem taky divnej. A tak jsme si nakonec docela porozuměli a ona si oblíbila mě a já si vlastně docela oblíbil jí.

Když tedy tahle podiv(uhod)ná dáma dorazila do svý kanceláře, stačilo jen, abych podepsal pár papírů, 200 americkejch papírů vypláznul na dřevo za první dva týdny a už jsem držel klíče od svýho novýho bydliště. Ke svý smůle jsem ale dorazil sám, a tak jsem byl upíchnut do prázdnýho pokoje, navíc do bloku mezi Litevce, docela daleko od mých krajanů (jak jsem se později dozvěděl). Další „výhody“ svýho novýho obydlí jsem se začal dozvídat postupně v dalších hodinách a dnech. Ale co pro mě bylo aktuálně nejdůležitější, měl jsem kde bydlet a kde se osprchovat.

Noc byla ještě mladá a Litevci žízniví. Přes ulici máme liquor store – obchod, na který v Čechách těžko narazíme. Supermarket, kde se dá koupit jen pití. Od nealka (to je ale v zanedbatelný menšině), přes spoustu druhů vína, piva až po tvrdý alkohol. Dokonce tam mají plzničku. Naše kroky samozřejmě vedly nejdřív tam. Neměl jsem potřebu se podruhý za posledních pár dní nějak výrazně zrušit (zdravím účastníky mojí rozlučkový grilovačky :-) ), tak jsem popadnul jen balení šesti plechovek piva, nechal tam 5 dolarů a šel se veselit. Banda se začala rozrůstat a stávala se čím dál tím multikulturnější. U jednoho stolu tak nakonec seděli lidi z Litvy, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Ruska, USA a já jako jedinej zástupce srdce Evropy (Litevci o sobě taky tvrdili, že jsou srdce Evropy, ale tuhle jejich bláhovost jsem jim rychle vyvrátil). Večer se vydařil a já byl rád nejen za to, že mám kde bydlet, ale hlavně že strávím léto mezi správnejma lidma, se kterýma se dá mluvit.

Kousíček domova v daleký cizině

Moje ušlechtilý plány na další den vzaly za svý, když jsem vylezl ráno ven a zjistil, že je asi pětatřicet ve stínu. Nechtělo se mi vůbec nic, než se někde ochladit. A tak jsem se vydal směrem k oceánu. V poledne. Blbec. Samozřejmě jsem se tedy spálil hned první den, pětadvacítka krém přeci jen není žádnej sluneční štít. Omlouvá mě to, že jsem nemohl vědět, že když po dvou kilometrech dojdu k oceánu, nebude tam nic než písek. Jedinej kousíček stínu se tam nenašel, stejně tak ani žádnej stánek s pitim. Prostě dloouhej pás písku s pár Amíkama pod slunečníkama. Ale aspoň tam byl poměrně chládek, a jelikož to byl můj první kontakt s oceánem v životě, nechtělo se mi hned zas vracet domů. A tak jsem zul svoje věrný oranžový pantofle a vydal se, omýván vlnama, někam do dáli. A pak zas zpět, jelikož jsem narazil na ptačí rezervaci, přes kterou cesta nevedla. Dvanáct kiláků na sluníčku člověka vyhladoví, tak jsem si po příchodu do civilizace sednul do bistra u starýho Řeka a dal si svůj první hambáč s hranolkama. Jako dobrý, ale něco mi řikalo, že ta pravá Amerika to nebyla.

Poprvé u oceánu

Do konce dne jsem toho už moc dalšího nestihnul a jako nejlepší varianta se mi jevilo zalehnout a vyspat se. A tak se stalo.

Další den jsem si řekl, že samoty už bylo dost a že bych nerad zapomněl svoji mateřštinu, a tak jsem napsal Filipovi, na něhož jsem získal kontakt, ať se za mnou přijde podívat. Rád jsem viděl zas někoho mluvícího normální řečí :-) Potkal jsem i další dva česky mluvící kluky a vůbec nevadilo, že jeden byl Ukrajinec a druhej Polák. Konečně jsem začal poznávat komunitu lidí, se kterýma strávím léto.

Uteču teď na chvíli od popisu mých dní, protože se vlastně nic zajímavýho nedělo, a zasvětím vás trochu do situace, ve který jsem se nacházel. Bydlel jsem v pokoji, jehož jedinou výbavou kromě postelí, skříňky a koupelny, byly ramínka a odpadkovej koš. Těžko se v něčem takovym žije pár dní, natož dva a půl měsíce. Jenže jelikož jsem pořád doufal, že se přestěhuju někam mezi Čechy, nějak jsem to neřešil a žil jsem o sušenkách a fastfoodu z benzínky. Jenže dny přibývaly a mně bylo čím dál tím jasnější, že přijet sám nebyl dobrej nápad, jelikož mi sice bylo slíbeno, že ke mně někoho nastěhujou, ale Američani toho naslibujou hodně… A já sám jsem celý dny nemohl pobíhat po okolí a zjišťovat, jestli náhodou někdo nepřijel a nehledá pokoj. Teprve až po týdnu se situace změnila, k tomu se dostanu za chvíli.

Život mi (a ani nikomu z nás všech, co tu bydlíme) taky zrovna neulehčovalo to, že v okolí není jediný místo, kde by se dal udělat nákup jídla. Joo, ptákoviny na pláž („all you need to reach the beach“), suvenýry, restaurace a hadry…toho tu všeho je v okolí hromada. Ale pro jídlo člověk musí jít dva kilometry. Místním to asi nepřijde divný, protože ty neudělaj krok po svých. Člověk bez auta ale musí vyrážet na lov pěšky daleko od svého obydlí, aby se uživil. Vlastně tu je všechno daleko. Sice jsme u hlavního tahu, na němž se koncentruje doprava celýho Cape Cod, rozhodně tedy nejsme někde in the middle of nowhere (za barákem máme třeba Dunkin Donuts), ale když člověk potřebuje cokoli, ať je to zmiňovaný jídlo, nebo úřad, telefonní operátor, kolo a další věci, důležitý pro přežití, tak musí absolvovat několik kilometrů pěšky. A jelikož v okolí pracuje spousta studentů z Evropy i dalších kontinentů, je možný jich potkat desítky proudících podél silnice jedním i druhým směrem, ať už jedou do práce nebo si něco obstarat.

Shodli jsme se s několika lidma na tom, že okolí tady vypadá, že před několika lety se tady trochu pozastavil život. Některý budovy tu jsou zchátralý, bazény u nich už pár roků nenapouštěný, za rohem je KFC, který už nikdy neotevře… Asi tu dřív bývalo živěji. I tak je tu ale pořád lidí i podniků dost.

Vraťme se teď zas na chvíli k tomu, co tu v prvních dnech dělám. Pátek byl dnem „tréninku“, kdy nám ukázali park a vysvětlili princip práce. Zjednodušeně řečeno, park je asi dvacet různě velkých nafukovacích atrakcí – skluzavky a skákací hrady – a naše práce je na nich dávat pozor na děcka a mejt jim nohy, aby je nezadělaly od písku. Prostě vopičárna. Ale žádnou intelektuální práci jsem ani nečekal.

V průběhu tréninku jsem taky potkal další část českýho kolektivu, především ty, kteří přijeli po mně. Celkem nás tu bude ke dvaceti, přesně nevím.

Sobota a neděle byly první pracovní dny. Všichni jsme se museli naučit tu náročnou práci a zvyknout si na prostředí. Trvalo to asi tak minutu. Je to práce s děckama a co si budem povídat, je všeobecně známo, že ty americký nepatřej k nejposlušnějším. Jsou to často rozmazlený fakani, se kterejma bych se i já mohl porovnávat v tom, kdo váží víc. Já osobně jsem ale za víkend musel jen párkrát zvýšit hlas, jinak to nebylo tak zlý, jak jsem čekal a dětičky nás docela respektovaly.

Práce mě o víkendu docela bavila, bylo sluníčko a lidi chodili. Pak ale přišly všední dny a s nimi bouřky, déšť a vítr. A v tom se tenhle byznys provozovat nedá. A tak jsme byli bez práce. Když se k tomu přidalo to, že je nás tu jak mravenců a tím pádem máme každej jen pětihodinovou směnu každý den, všem nám začalo být pomalu jasný, že jenom tahle práce nás těžko uživí a že abychom netřeli bídu s nouzí, budem muset najít nějaký přivýdělek. Přitom kdyby si nás objednali polovinu a chytře nám naplánovali směny, bylo by to výhodnější pro nás i pro ně. Bohužel, takhle jak je to nastavený, je to špatně – práce je málo a ještě máme zabitý každý den. S naším manažerem Stevem se sice dá mluvit a leccos domluvit, ale ani on samozřejmě nebude vytvářet zbytečný pracovní místa navíc, jen aby studenti měli co dělat. Ale tak třeba si to časem sedne. Zatím je to ale zklamání. Přijeli jsme sem pracovat do zábavního parku a místo toho budem muset dělat na dvou místech, aby se nám aspoň zaplatily (dost vysoký) náklady. O tom, že by nám i něco zbylo, si můžem nechat jenom zdát.

Pondělí a úterý tedy byly dny, kdy se nepracovalo, resp. dělala jen jedna směna a to jen tak nějak napůl. Pomalu si zvykáme na prostředí, zjišťujeme, co kde je a co kde nejlevněji koupit. Asi jsme všichni zvyklý na jinej standard – jsou lidi, co tu žijou jen o chlebu se sýrem už víc než týden. Ale pomalu si to sedá. Máme aspoň venkovní grily, někteří mají dokonce i mikrovlnku.

Už jsem nedoufal a začal si pomalu užívat privátního pokoje, ale nakonec mi v úterý přeci jen dorazil nový spolubydlící. Češi už nebyli na skladě, tak jsem dostal Litevce. Všichni kolem mě jsou Litevci. Jen já tvořím mezi nima osamělý ostrůvek naší malinký zemičky. (Teď přichází test čtenářský pozornosti – kdo jste poctivě dočetl až sem, udělejte si do komentářů pod článkem čárku :-)) Za oknem mám vlajku, a tak každý hned ví, kdo že na tom pokoji 104 bydlí.

Spolubydlící se rychle zabydlel a já si tak řekl, že žádný stěhování pravděpodobně už nebude a šel jsem si vyžebrat ledničku. A Debbie konečně mojí žádosti vyhověla. Jak málo stačí ke štěstí, konkrétně u mě je to jedna stará malá lednice. Hned jsem ji naplnil jídlem, pro který jsem se táhnul přes dva kiláky. A tak to vypadá, že konečně začnu žít jako člověk. Nakoupil jsem nějaký kuřecí maso, pečivo, tortily, pár mléčných výrobků, vajca, atd., atd…prostě konečně skutečný potraviny, ze kterých se dá aspoň trochu vařit. Koupil jsem si i pánev a pár dalších věcí do kuchyně, mám dokonce i kovový příbory. Jen na lžíci jsem zapomněl, a tak jsem ráno jedl puding nožem. No prostě bydlení jak na koleji :-)

Jak málo stačí ke štěstí..já byl happy z malý lednice a pár potravin

Samozřejmě bych mohl dál popisovat realitu všedních dní, to, jak se po večerech scházíme i nescházíme, detaily práce apod., ale to by už tuplem nikdo nečet, a tak vás toho ve vašem zájmu ušetřím. Na závěr si ještě neodpustím pár osobních dojmů a postřehů z života v USA, respektive tedy na Cape Cod, ale ono to bude všude podobný.

Američani vůbec nechoděj pěšky. V tomhle malym městě je problém přejít silnici, protože tu prostě neustále prouděj davy Amíků. OK, jsme na hlavním tahu, ale určitě by tu bylo daleko volnějc, kdyby občas vytáhli paty a šli někam pěšky. Ale to oni ne – potkat zdejšího člověka, jak někam kráčí nebo jede na kole, to je rarita. Vidím to na naší domácí, už dříve zmiňovaný Debbie. Ta jede autem i do vedlejšího domu. Pak nemají být nejtlustším národem.

Drive-in lékárna?! To mě dostalo…

Američani jsou tlustý i z jinýho důvodu. Pomeranč za dolar, jednu papriku jsem kupovat za 1,56 dolaru (!). Zato pořádnej muffin taky dolar, kobliha 70 centů, dva výživný hot dogy za dva dolary atd. Myslím si, že stát (nebo obchodníci) by měl daleko víc podporovat prodej ovoce, zeleniny a dalších zdravých jídel, na úkor instantních, rychle připravitelných, tučných a sladkých – tedy těch, který tu frčej.

Američani mají všechno jinak, než známe z Evropy. Skoro se mi zdá, že se potřebujou za každou cenu odlišit, a tak vymýšlej, jak na to. Nemluvím jen o měrných jednotkách všeho druhu. Přiznám se, že doteď nevím, co znamená zkratka fl. oz. pro jednotku objemu a proč jí používaj, když stejně na všech obalech za ní mají napsaný, kolik je to mililitrů. Jiný jsou tu auta, dopravní značky, formáty papíru a dokonce i umyvadla, sprchy a záchody. Umyvadla tu například mají naprosto nepochopitelně díru proti přetékání vody na úplně druhý straně, než jsme zvyklý. Zajímalo by mě, jak to vzniklo. Asi si sednuli zástupci unie výrobců umyvadel a řekli si, chlapi, tak co na tom umyvadle uděláme jinak, než mají v Evropě… Stejně tak záchody. Mísa se tu po spláchnutí naplní skoro celá vodou, takže její obsah se samozřejmě hezky naředí a ukáže se v plný kráse, aby se jeho původce mohl podívat na svůj výtvor, pak to udělá takovej zvuk, kterej se pomocí písmen nedá popsat a zase tam nateče voda asi do půlky mísy. Tzn. pak to pěkně šplouchne, když tam vykonává potřebu další člověk. Mimochodem, když jsem přišel poprve na záchod v New Yorku, nevěděl jsem o tom, že mísa v pohotovostním stavu je z poloviny plná vody. Myslel jsem, že je ucpaná. A tak jsem vzal zvon a jal jsem se šťouchat a šťouchat. A ono nic. Pak se mi podařilo všechnu vodu vytlačit ven (nebo se z mojí námahy tak ohřála, že se vypařila) a teprv po dalším spláchnutí sem se mohl sám sobě vysmát, když jsem zjistil, jak to vlastně funguje.

Američani mají respekt ke svý policii a stejně tak i my, jako návštěvníci. Nikdo se tu nesnaží s místníma šerifama vyběhnout, co řeknou, to je svatý. Když jsme jeden večer seděli venku a popíjeli, přijel tam ve svý obří káře jeden z místních cops. Celej stůl zmlknul, protože nikdo nevěděl, co se bude dít. Já jsem šel za ním se zeptat a on na mě hned že je všechno ok, ať se nebojíme, že nás jen kontroluje a několikrát to zopakoval – ne, že bych mu nerozuměl, ale protože je asi zvyklej, že se ho lidi bojej.

Američani mají obrovský auta. Hummer, což je asi největší kráva, kterou lze u nás na silnicích potkat, se tu ztratí v záplavě ostatních monster. Málokdo to z nich podle mě využije, ale mít to musej – asi to podtrhuje jejich společenský status nebo co. Z každýho pátýho auta, co tu projede kolem, by nám v Čechách spadla brada. Tady je to ale normál. Obrovský teréňáky, kabriolety, dodávky a MPVčka. Myslím si sice, že jejich vozový park se ale vlivem krize zmenšuje – ne ve smyslu snižování počtu aut, ale jejich velikosti. Pořád to tu ale na silnicích vypadá úplně jinak, než jsme zvyklý z našich končin. Ale mně se to líbí, aspoň je tu na co koukat. Těším se na září, až konečně budu sedět za volantem jedný takový ameriky. I když Ford Escape zrovna žádná kráva není, je to určitě větší, než na co jsem zvyklej.

Toť pro dnešek vše. Respekt před vámi, kdo jste to dočetli celý. Pravděpodobně jste moje máma, táta nebo Evča :-) Zdravím vás všechny do Čech a až se za pár dní nashromážděj další dojmy, víte, kde je najdete.

První kroky po americkém území Amerika ist nicht wunderbar