První kroky po americkém území

24.6.2012 teepec.cz Work and Travel USA, 3

Je to země, kterou všichni známe. Hodně jsme o ní slyšeli, četli. Známe New York i další místa z televize nebo internetu. Záplava žlutých taxíků a mrakodrapy…pohled na tohle v televizi těžko někoho vyvede z míry. Ale když se tahle vzdálená země promění v realitu, je to jako se do tý televize dostat. V tomhle článku popíšu svoje první dojmy z pobytu za velkou louží.

Zdálo se to být daleko. Snadno se to plánovalo, když do odletu zbývaly ještě měsíce. Jenže čím víc se to blížilo, tím větší nervozita se dostavovala. Nejsem střelec, který by prostě naházel pár věcí do kufru, políbil přítelkyni a s úsměvem na tváři odjel. Tři měsíce v naprosto neznámém prostředí, bez lidí, na který jsem zvyklej…to není situace, na kterou bych byl stavěnej. Ale vlastně právě proto jsem se do toho vrhnul. Abych si dokázal, že na to mám a že nejsem srab. To je moje hlavní motivace, proč jsem tu. Není to ale jediný důvod. Potřeboval jsem taky trochu vyčistit hlavu, vypadnout ze stereotypu, nakopnout, změnit na chvíli prostředí. A vrátit se jako lepší člověk. Snad se mi to aspoň trochu podaří. A jestli se vrátím a budu pořád ten zaprděnej nudnej trouba, tak se mise nezdařila :-)

Teď už ale k tomu, co jsem zažil v posledních hodinách. Jak jsem psal, nervozita byla samozřejmostí. Ale kupodivu to nebylo tak strašný, až na pár chvil. Podařilo se mi docela bez problémů zabalit a nachystat se, i když odchodu do postele po půlnoci jsem se bohužel nevyhnul. Jak jsem v to jenom mohl doufat, když se znám… Vstávání v pět ráno je peklo, ale když musíš, tak musíš. Na letišti se vyskytnul jen malý problém, a to zavřený okýnko aerolinek. Tedy mysleli jsme si, že je to problém. Po chvíli jsem se dozvěděl, že ta A4 z tiskárny je opravdu letenka a že na aerolinkách to za nic vyměnit nepotřebuju. No jo, to je tak, když někdo letí podruhý v životě. Pak mi sebrali kufr a zanedlouho se na tabuli u mýho letu rozsvítilo GO TO GATE. To byl signál k rozloučení. Nechtělo se nám s Evčou od sebe, jsme spolu prakticky pořád (samozřejmě ne nonstop, ale pár bez sebe neberu jako dlouhý odloučení), až na jednu pártýdenní výjimku ročně, kdy odjíždí do jižních Čech za tátou. Jenže dva týdny sto kilometrů od sebe je trochu něco jinýho, než dva a půl měsíce rozdělený oceánem. Ale snesli jsme to docela statečně. Mával jsem do poslední chvíle. Mimochodem, mají to na Ruzyni docela hloupě vymyšlený, chtělo by to nějakou loučící zónu.

Před gatem jsme se potkali s Janou, mojí budoucí kolegyní, se kterou jsem letěl až do New Yorku (budu dále zkracovat na NYC – to pro ty, co neznají, třeba pro mámu ;-) ). Neseděli jsme v letadle sice spolu, ale bylo dobrý vědět, že člověk má poblíž spřízněnou duši, se kterou může aspoň v případě potřeby pokecat a podělit se o dojmy.

Let do Varšavy byl jako nic, přišlo mi, že jsme ani nestačili vzlítnout a už jsme zas přistávali. Byla to asi hodina. Sednul si vedle mě člověk, který letěl do Polska služebně. Dozvěděl jsem se, že taky byl před lety na Work and Travel a že kromě toho projezdil půlku světa. Docela zajímavej mladej sympatickej chlapík. Co mě ale potěšilo nejvíc, když se dozvěděl, že studuju marketing, zavedli jsme řeč na tohle téma. A vzešlo z toho to, že jeho firma – výrobce televizí – kde dělá marketing managera, na podzim možná bude hledat studenta do marketingovýho oddělení. Dal mi na sebe kontakt, ať se mu ozvu, až se vrátim. Uvidíme, co z toho vzejde, ale potěšila mě i ta příležitost sama, takovýhle náhody se mi nestávaj často.

Ve Varšavě jsme jen prošli kontrolou, sedli do haly a čekali na odlet. Trochu se to protáhlo, let měl asi hodinu zpoždění, ale pilot na to pak šlápnul a cestou jsme to dohonili :-)

Letěl jsem obří 767, ale překvapilo mě, že to nebyl žádný luxus. Byla to sice Economy class, ale u zaoceánských letů bych čekal třeba trochu víc místa, než jsme měli třeba loni na obyčejnym charteru do Řecka. Ale to se nekonalo, tak jsem se musel nějak poskládat a udělat si v rámci možností pohodlí. Co bych chtěl, s Polákama za 14 tisíc, že jo…

Měl jsem rezervovaný místo u okna, ale když jsem přišel, už tam seděl nějakej kluk a po krátkym zvážení jsem ho tam nechal, protože z okna bylo vidět i tak a takhle jsem aspoň mohl dát nohy do uličky nebo se zvednout bez toho, abych otravoval jeho. A stejně bych čuměl celou cestu jenom na mraky.

Při příletu nad NYC mě z výšky nejvíc překvapilo, že na každym rohu mají hřiště na baseball. Po chvíli jsme se snesli dolu, pilot s náma trochu praštil o zem, ale i tak byl aplaus. Pak nás vyhnali z letadla, po níž jsme vystáli frontu na imigračním, kde jsem celej zmatenej z toho frmolu kolem úředníkovi na pozdrav „How are you?“ Odpověděl „Thank you, bye!“ Jak říkám já, suchá šáme… (Such a shame)

Vyzvedli jsme si na pásu zavazadla a pak už nás čekal Air Train. Jenže kde koupit lístky? Nějakej černoch nám tvrdil, že se nic neplatí, že je to free. Tak OK, když free, tak free. Jenže free to bylo jen do výstupu, tam nás zkásnul automat o 5 bucks. Ale tak všechno něco stojí. Přesedli jsme na linku A a na Broadway Junction jsme se s Janou na pár dní rozloučili. Ona jela za ostatníma kumpánama bydlet na Manhattan, já měl domluvený ubytko v Brooklynu. Tam se mi podařilo pomocí map newyorskýho metra a následně pomocí mý turistický navigace poměrně bez problémů dostat.

Adventure Hostel JFK na 86. východní ulici můžu jenom doporučit. Majitel je v pohodě a poloha taky, je to klidná čtvrť, jen je to tam samej černoch, s tím já ale nemám problém. Hotel je vlastně byt, kde dva pokoje jsou vyplněný palandama (v noci pořádně vržou) a zbytek bytu je k dispozici hostům. Kuchyně, obývák s televizí a Playstationem, balkon, Wi-Fi. A to všechno za asi 40 USD na noc. Jen dostat se tu míli z metra tam (a ráno zpátky) v tom vedru a se všema zavazadlama bylo docela úmorný.

Byl jsem kaput, takže jsem se s ostatníma moc nebratřil, jen jsem vyřídil pár věcí na netu, osprchoval se, zalehnul a hned usnul. V noci mě budily ty vrzající palandy, ale dalo se to. Ráno jsem rychle pobalil věci a jako myška vypadnul. V září, až se budu vracet, asi využiju stejnýho ubytka (a nebo taky ne, když nad tím tak přemýšlím..musel bych přes celý město a pak zas zpátky).

Trochu jsem se bál, abych se stihnul zorientovat a dostal se na autobus včas, takže jsem se nikde moc nezdržoval a jel rovnou na obrovskej autobusák Port Authority. Cestou se mi potvrdilo to, co jsem zjistil už včera – že orientace v metru je naprosto v pohodě. Měl jsem z toho trochu strach, přeci jenom, linek je tam snad třicet, ale stačí pohled na mapu a člověk se dostane všude. Koupil jsem si lístek za 2,5 USD, ale jen jsem se chvíli zamyslel nad tím, jak dostanu kufr přes turniket a už u mě byla černoška s dotazem, jestli chci dovnitř. Ani jsem nestačil odpovědět a už projela svoji Metro Card a pustila mě dovnitř na ní. Tak jsem mohl ušetřit 2,5 dolaru. Potěšilo mě, jak naprosto automaticky a nezištně pomohla.

Nakonec jsem byl na autobusáku dvě hodiny před odjezdem. Vyzvednul jsem si lístek, něco pojedl a popil, s menšíma obtížema jsem za asistence jednoho černocha našel správný gate (nástupiště) a jelikož mi zbylo ještě hodně času, vydal jsem se ven, podívat se poprve na ten echt Ňů Jórk. Z haly jsem vylezl přímo pod sídlo The New York Times, což je obrovskej mrakodrap. Na silnicích všude žluto, jeden taxík vedle druhýho. Všichni žhavili klaksony…no prostě NYC, jak ho všichni známe, ale vlastně neznáme. Odlovil jsem si jednu virtuální cache – první v USA a už byl pomalu čas se odebrat na gate 17.

A to je pomalu vše, přátelé. Chvilku jsem počkal na příjezd busu, hodil si kufr do kufru a teď sedím v překlimatizovanym (překlimatizovaný je tu všechno, jen v noci jsem se potil vedrem…jsem zvědavej, jak tuhle jejich úchylku zvládne moje zdraví) buse společnosti Peter Pan a mířim podél Atlantiku na sever do Providence, kde mám přestup. Je tu Wi-Fi, málo lidí a relativní pohodlí. Jen zásuvku nemůžu použít, jelikož se mi do ní kvůli krytce nevejde cestovní adaptér. Ale to je jen detail.

Příští článek bude o tom, jak jsem dojel, jestli jsem zastihnul v práci agenta mýho zaměstnavatele, který mě má ubytovat, a přidám taky první dojmy z místa, kde strávím léto.
Nedělám si naděje, že by tohle četlo příliš mnoho lidí. Těm z vás, kteří se do toho ale pustili a třeba mi zůstanou věrni až do konce, děkuju a prosím o případný komentáře – jestli vám moje dojmy, zpracovaný tímhle způsobem, vyhovujou, jestli mám zkrátit délku, víc hledět na spisovnost nebo třeba přidat víc porna. Any comments appreciated.

Stay tuned!

P.S. Amíci neuměj pořádně anglicky :-) Mám takhle na začátku problém některým z nich rozumět, protože prostě mluvěj tak, jak jim zobák narost a s tím já jsem se doteď nesetkal. Ale snad si na to zvyknu.

2. P.S. článek publikuju s několikadenním zpožděním, jelikož přímo z busu by trvalo věčnost nahrát do něj fotky.

Jak zažádat o náhradu škody způsobené nekvalitní vozovkou Můj americký sen…se zatím nekoná